Harry Potter a Relikvie smrti – část 1.

Vyvrcholení ságy, která vydělala neskutečný balík a donutila nás fandit jednomu neobyčejnému brýlatému sirotkovi, je tady. Respektive je tu jeho první část, v níž zapadají poslední dílky do skládačky zvané „jak porazit Pána zla sedmkrát jinak a vystudovat u toho kouzelnickou základku“. O kvalitách filmů s Harrym Potterem se při premiéře každého dílu vede milion různých debat, dovolte mi tedy nastínit, odkud budu vycházet já. Snad to zamezí aspoň pár výkřikům do tmy…

Připusťme si na chviličku, že s příchodem Davida Yatese dostal Harry Potter konečně tu pořádnou dramatickou šťávu. Fénixův řád, nejucelenější a nejlepší potterovku, následoval vztahy řádně prozkoumávající Princ dvojí krve. V něm jsme se naposledy nadechli bezpečné atmosféry Bradavic, protože na konci filmu přišel kouzelnický svět i o těch pár jistot, které v boji proti Voldemortovi měl. A před Harrym se rozložila nejasná cesta k vítězství nad vrahem svých rodičů, při níž by už vůbec nemělo záležet na tom, jakou známku dostane z lektvarů a jestli ho náhodou nepotká nepříjemný školní trest.

Poslední dvě Potterovky se nás zkrátka snažily přeladit na Yatesovo vidění příběhů rychle dospívajícího čaroděje, v němž hrají prim pečlivý vývoj vztahů mezi postavami a představování kouzelnického světa v širším kontextu. První část Relikvií v tomhle směru důsledně pokračuje – pokud tedy čekáte nějakou zásadní změnu oproti minulým dvěma filmům, můžete na ni rovnou zapomenout. Sedmička je v podstatě upgradeovanou šestkou, v níž opět dojde na mnoho vysvětlování a příprav na velké finále. Pointa je ale v tom, že je to i tentokrát čekání vysoce zábavné, nefalšovaně dramatické a především postrádající hluchá místa.

První polovina Relikvií smrti totiž dává už při svém rozjezdu najevo, v čem má tkvět její síla. Jde především o emocemi nabitý film, v němž každý fanoušek zúročí znalost předchozích dílů ságy. S našimi hrdiny se nesetkáváme nijak „odznova“, ale už od prvních minut jsou do nás prána jejich dilemata. Na diváky je nakládána tíha všech rozhodnutí, jaká jsou po všech těch letech hrdinové nuceni učinit. Hned na to jsme vrženi do akce, která nese další hodně bolestivé ztráty… a celý rozjezd je díky tomu jednoduše strhující.

Ani během následujících dvou hodin se moc nepoleví, protože se Harry, Ron a Hermiona nevydávají na známá místa, kde by našli trochu klidu a pokoje. Kdepak, potterovská sága se poprvé stáčí úplně mimo Bradavice (neobjeví se ani jednou!), do malebných, avšak nebezpečných končin, které víc než Velkou Británii připomínají Středozem. Právě tam se potom odehrává rozkol mezi dlouholetými přáteli, který sem tam přeruší riskantní výprava na Ministerstvo kouzel nebo do Godrikova dolu.

Skoro úplně novou paletou lokací získávají Relikvie smrti hodně. Yates díky nim může zapomenout na obligátní přepínání mezi veselými a temnými Bradavicemi (jakkoliv ho zvládal na jedničku), a mnohem víc si vyhrát s proměnlivou atmosférou filmu. Do jejích změn potom výborně zapadá jak líčení širšího kontextu příběhu, v němž si kouzelnický svět prochází vlastní obdobou pronásledování Židů, tak toho užšího, který se soustředí na první opravdové problémy mezi ústřední trojkou hrdinů. Ta tam jsou dětinské hádky na téma „do Vánoc se s tebou nebavím, protože jsi populárnější“. Harry, Ron a Hermiona jsou v první půlce Relikvií smrti pravidelně rozbíjeni daleko tíživějšími katastrofami.

A právě u jejich střídání lze nejlépe pocítit hlavní pozitiva filmu. V první půlce sedmé knihy jsme museli absolvovat akční rozjezd, a poté desítky a desítky stránek bloumání po lesích s občasnou vyhrocenou konverzací. Yatesovi a kupodivu i nepříliš oblíbenému scenáristovi Klovesovi se však tohle často bezcílné bloumání podařilo proškrtat do podoby, v níž je tak akorát akce, tak akorát dialogů a tak akorát vykládání potřebných informací, aby to valnou většinu filmu nedrhlo ani nenudilo. Menší dějové oblouky jsou rozmístěny tak šikovně, aby kompenzovaly neuzavřenost těch hlavních, a přestože se s přibývajícími minutami stále více ocitáme jen ve společnosti mladých uprchlíků, nikde není zásadní díra ani velký kus filmu, který byste chtěli z fleku zahodit. Naopak si už při prvním zhlédnutí najdete řadu sekvencí, u nichž jedno podívání zkrátka nestačí.

Obří podíl na tom samozřejmě má i již dávno dospělé herecké trio. To od pátého dílu pravidelně dokazuje, že poctivě studuje a odkoukává fígle od starších kolegů. Nikdy ale nebylo lepší než nyní. Rupert Grint sice pořád zůstává v poloze nešikovného hláškaře, zvládá při tom ale i obří porci vypjatých momentů, při nichž musel dělat svému učiteli utrápených pohledů jen radost. Daniel Radcliffe dál skvěle buduje odhodlaného hrdinu, který ztrácí půdu pod nohama, ale odmítá pověsit hůlku na hřebík a dopřát Voldemortovi vládu nad světem. A Emma Watson… ta na těch správných místech vyrostla už v minulých dílech, poprvé je ale opravdovým citovým centrem filmu. Každý její upřímný pohled tne překvapivě hluboko, každá slza vás nutí vstát ze sedačky a jít se porvat s kýmkoliv, kdo jí právě ubližuje.

Rozjezdová půlka Relikvií smrti je tak excelentně vyváženou přehlídkou prvotřídních hereckých výkonů, nádherných lokací a geniálně oživených scén z knihy. To vše ale bohužel platí jen do závěrečné půlhodinky, v níž se z dokonalosti klesne k… něčemu trochu pod ní. Stigma první části totiž samozřejmě zasáhlo i tady, a tradičně krade závěru filmu potřebný dopad. Konec sice není vůbec uspěchaný anebo něčím zásadním zkažený, přeneslo se do něj ale několik podivných tahů z předlohy (= většině postav na pár momentů klesne IQ na polovinu). A pěkné finální nápady (na Příběh tří bratří jen tak nezapomenete) v něm trochu zastíní fakt, že ne každému musí sednout ono částečné uzavření děje, které opět hodně spoléhá na vazby na minulé díly.

Pokud má ale člověk načteno, nakoukáno a je kompatibilní s Yatesovým stylem, v pohodě to drobné závěrečné zaškobtnutí překousne. I s ním je totiž sedmá Potterovka obdivuhodně vydařenou adaptací toho nejslabšího, co Rowlingová napsala. Technicky, trikově a hudebně jsme na naprosté špičce (Desplat sice není tak výrazný jako Hooper nebo Williams, ale dokreslovat umí bezchybně), a film nejen díky tomu snadno získává nálepku velkolepé podívané, která potterovský vesmír obohacuje zase trochu jiným způsobem než předchozí díly. Všichni napodobitelé Harryho Pottera snad konečně pochopí, že současný král kouzel je jenom jeden, a ten svůj trůn hodlá uvolnit až příští rok v červenci. To čekání je už teď nesnesitelné.